Prokletí českého zdravotnictví? Poplatky

Ministr zdravotnictví Leoš Heger při většině svých vystoupení působí jako rozvážný muž. O to méně je pochopitelné, proč připustil, aby se debata o druhé fázi reformy zdravotnictví opět zvrhla v přestřelku o výši regulačních poplatků.

Politický ekrazit

Těžko bychom hledali jiné politické téma, které je ze systémového hlediska tak marginální a zároveň z hlediska politického tak explozivní. Kdyby toto zjištění bylo nějakou novinkou, dala by se snad Hegerova komunikační chyba pochopit. Ale probůh – regulační poplatky už dokázaly v zárodku zničit reformní pokusy exministra Tomáše Julínka.

V důsledku jej nakonec stály i místo, protože po poplatkové bouři už nebyl schopen sehnat politickou podporu pro své další kroky a jeho působení ztratilo smysl. A nakonec stály i u totální porážky ODS v krajských volbách v roce 2008, abychom jmenovali jen ty skutečně nejkřiklavější účinky tohoto politického ekrazitu.

Heger a především jeho náměstek Petr Nosek, který svým vystoupením po tiskové konferenci ke druhé fázi reformy nové poplatkové vášně rozdmýchal, však jako by v posledních letech žili v nějaké jiné zemi. Přitom o poplatcích není v oficiálních reformních plánech ani slovo.

Přesto ministerstvo připustilo, aby se právě z vágního a pohříchu vousatého plánu „padesát a dvě stě“ stala (přinejmenším mediálně) vlajková loď další etapy reformních snah. Koncepční návrhy typu zákona o zdravotních pojišťovnách či univerzitních nemocnicích? Ale ano, taky tam někde jsou, kdesi u konce článků se zmíní, aby se neřeklo, ale hlavně je třeba rozebrat poplatky.

Elegantnější způsoby spoluúčasti

Jak zničující efekt má tento fenomén na celkovou diskusi o směřování a řízení českého zdravotnictví, ani není třeba připomínat. Je to zcela zjevné. Svalovat vinu na mainstreamová média, která debatu v důsledku na poplatkovou řež redukují, do jisté míry lze. Ale nikam to nevede. Vinit média, že skočí po tučném, čtenářsky prostém a atraktivním soustu, je jako vinit kámen, že padá dolů.

Navíc, má-li Leoš Heger trochu politického fištrónu, z poplatkových vášní nakonec stejně nebude zhola nic, i kdyby kvůli tomu mělo zdravotnictví zajít na úbytě. Podle Petra Noska by měly vyšší poplatky začít platit od roku 2014. Náměstek to možná vědět nemusí, ale ministr by vědět měl, že to je (za předpokladu, že tato vláda nějakým zázrakem dovládne do konce) rok volební.

Zvýšit zdravotnické poplatky půl roku před volbami by byl počin vážně aspirující na politický ekvivalent Darwinovy ceny (pro připomenutí – jde o ocenění udělované lidem, „kteří se zasloužili o zlepšení lidského genofondu tím, že se z něj sami odstranili hloupým způsobem“).

Má-li Leoš Heger pocit, že české zdravotnictví potřebuje zvýšení pacientské spoluúčasti, což je pravda, nechť opustí tu nejhloupější formu, která je v nabídce. V první řadě by si měl hýčkat své dosud celkem zanedbané dítě v podobě nadstandardů.

Tam lze se spoluúčastí čarovat mnoha způsoby, které budou elegantní, sociálně ospravedlnitelné a politicky průchodné. Alespoň na určitou dobu by ale měl sobě i svým podřízeným zakázat vůbec vyslovit to proklaté slovo na P.